top of page

ARTIST BIO

PETRHAJDYLASTUDIO.jpg

Upcoming solo show

2025 - The Chemistry Gallery, CZE

Solo shows

2024 - Stage Garden Gallery, Rožnov p. R., CZE

2023 - Dům Radost, Prague, CZE

2023 - Sokolská 26 Gallery, Ostrava, CZE

2022 - Palace of Queen Mary of Romania, Balchic, Bulgaria

2022 - Artefin Gallery, Prague, CZE

2021 - House of Fine Arts, Opava, CZE

2020 - PAPE Gallery, Odry, CZE

2019 - Sýpka Gallery, Valašské Meziříčí, CZE

2019 - Gallery of Contemporary Painting, Ostrava, CZE

2018 - National House, Frýdek-Místek, CZE

2017 - Dole Gallery, Ostrava, CZE

2016 - Kaple Gallery, Valašské Meziříčí, CZE

2016 - NIBIRU Gallery, Ostrava, CZE
2015 - Mira Gallery, Ostrava, CZE
2014 - Town´s Library Gallery, Rožnov pod Radhoštěm, CZE
2013 - SUŠi Gallery, Ostrava, CZE

2010 - Beseda Gallery, Kopřivnice, CZE

Group shows

2024 - Art Fair Philippines, Manila, Philippines

2023 - Portheimka, Prague, CZE

2023 - Capex, Prague, CZE

2023 - Don Papa Art Competition, Prague, CZE

2023 - Portheimka Gallery, Prague, CZE

2022 - Preauction exhibition of Euronisia Foundation, Regional Gallery of Liberec, Liberec, CZE

2022 - The winners show of the best NFT competition, National Theatre, Prague, CZE

2020 - Art Prague, Prague, CZE

2017 - The finalists of the Pilsner Urquell´s art competition, Depo Gallery, Pilsen, CZE

2017 - Art Prague, Prague, CZE

2016 - The winners of Rudolf Schlatauerr´s prize, Sýpka Gallery, Valašské Meziříčí, CZE

2015 - Gallery of Marko K. Gregović, Petrovac, Montenegro

2014 - Dole Gallery, Ostrava, CZE
2013 - Café Bárta Gallery, Mikulov, CZE
2010 - Diploma works of Faculty of Fine Arts, House of Fine Arts, Ostrava, CZE

2007 - Jáma 10 Gallery, Ostrava, CZE

Art fairs

 

2024 - Art Fair Philippines, Manila, Philippines

Awards

2023 - winner Don Papa Art Competition

2022 - 1. prize, Best NFT competition, audience award winner, ARTEFIN Gallery and Callisto Network, Prague, CZE

2017 - winner Pilsner Urquell´s art competition, Pilsen, CZE

2016 - winner Rudolf Schlatauerr´s prize, Valašské Meziříčí, CZE

Residencies

2024 - residency at Orange Project Gallery, Art District Bacolod, Philippines

2015 - residency at Gallery of Marko K. Gregović, Petrovac, Montenegro

Studies

2005 - 2010 Faculty of Fine Arts, Painting studio of Prof. Daniel Balabán, Ostrava, CZE

2001 - 2005 Painting studio of MgA. Aleš Hudeček, Ostrava, CZE

2003 Riga School of Art and Design, Latvia

curators texts and press

Petr Vaňous, Praha 2024: Nesmrtelný sběrač Nesmrtelný sběrač Petr Hajdyla (1985), mladý figurální malíř, který prošel školením v ostravském ateliéru Daniela Balabána, vyznává obraz jako svébytně budovaný výrazový svět, v němž dominantní roli hraje barva. Obraz je tu především polem asociací, z něhož se „figurují“ narativy. Ty jsou od počátku zakládány tak, aby sdělovaly dvojí rovinu autorovy zkušenosti. Lze v této souvislosti hovořit o dvojím kódování výrazu. Prvním je téma, tematizace nějaké vztahu, problému, kontextu, souvislosti (místy cíleně absurdní) apod. Druhým, možná zásadnějším, je reflexe samotné malířské formy, toho, co malířské prostředky dokáží vykouzlit vůči lidskému oku, a nejen vůči němu. Obrazy Petra Hajdyly mají celostně smyslovou povahu a proto mohou vyvolávat i jiné počitky, například aromatické, chuťové nebo erotické. Jejich základem je autorovo přesvědčení, že malba, potažmo obraz, má sdělovat vitální stránku zkušenosti, radost z prožívané fenomenální skutečnosti, z asociací, které probouzí, ale i radost z mimovolného zacházení s barvou, která se v Hajdylových dílech často proměňuje z prioritní vizuální funkce v symbolickou hodnotu. Výstava Nesmrtelný sběrač představuje soubor prací, které vznikly převážně po návratu z rezidenčního pobytu na Filipínách. Návštěva ostrovů dálného Východu na autora silně zapůsobila (barva, světlo, místní rituály, příroda). Rezidence byla spíše průzkumným pobytem, tvorba následovala až poté. Na základě poznámek a skic (včetně fotografických) vytvořil Hajdyla díla, které reflektují principy exotického světa, plného slunce, barev a života, jenž se samovolně reprodukuje a rozhojňuje, bez toho, aby mu byly kladeny nějaké větší překážky. Životní tempo Filipínců je zcela odlišné od evropského. Autor zmiňuje určitou rajskou „lenivost“, která umožňuje obyvatelům bezstarostně trávit čas ve stínu palem a v případě hladu se nasytit z nejbližšího stromu šťavnatým mangem. Po stromech jsou roztroušeny basketbalové koše, které čekají na hráče a míč. Odkaz na americký kulturní vliv prostupuje volnou přírodu. Ta si také vše nárokuje a přivlastňuje. Autor se noří do džungle, splývá s ní. Bujná vegetace tvoří neprostupné hradby, v nichž se občas mihne gekon. Noc všechno mysticky sjednocuje. Pestrobarevné plody manga tu nahrazují biblické jablko poznání doprovázené přítomností zákeřného pokušitele – hada. Všudypřítomná plodnost hýří barvami, ale uplatňuje i své maskovací strategie - mimikry. Občas se tu mihne kulturní a sociální nesoulad, který sem zavála koloniální minulost i globální současnost. Na okraji bájného ráje jakoby probleskovaly všudypřítomné lidské starosti. Nesmrtelný sběrač prochází prostředím jako lovec fenoménů, jejichž řada je nekonečná a jejichž počet nebude nikdy zcela naplněn. V této pravdě je obsažena svoboda malířství. Svobodná volba vytváří jedinečný autorský kontext. Petr Hajdyla je „sběračem“ momentů, kterým propůjčuje nadčasový obrazový rámec. Pracuje s nadějí, že sdílení může být i radostné, nikoliv pouze klaustrofobní či traumatické. A také, že potřeba tohoto typu sdílení se generačně opakuje, a je tedy nesmrtelná. Nesmrtelného sběrače lze v tomto kontextu potom nahlížet jako metaforu malíře a jeho poslání. Text k výstavě Nesmrtelný sběrač v galerii Stage Garden v Rožnově pod Radhoštěm Kurátor: Petr Vaňous Text: Petr Vaňous, Praha, duben 2024

Petr Vaňous, Praha 2023: HAJDYLUCINATION (NOT HARD BUT NOT SOFT HALLUCINATION) Petr Hajdyla svým přístupem k obrazu reprezentuje současnou polohu české či spíše středoevropské malby, v jejíž konstituci se zrcadlí doba postprodukční, postinternetová a postfaktická. Základním vstupem do malířské práce je tu radost z tvorby jako z neustále se obnovujícího, kontinuálního i diskontinuálního procesu. Autor do něho vstupuje jako do příběhu, který nikdy nezačíná ani nekončí, pouze se neustále recykluje a přeskupuje (aluze na kultovní film Nekonečný příběh z r. 1984 se jistě nabízí právem). Tuto vitalitu a malířskou radostnost doprovází neméně výrazný smysl pro herní princip, který právě toto recyklující a vše vyplňující „bezčasí“, jež se vymyká lineárnímu vnímání časoprostoru, naplno využívá k formulaci obsahů, které významově oscilují mezi realitou a fikcí. Volba námětů je otiskem autorova podprahového vnímání, jež se tu samovolně zveřejňuje. Situace, která je výsledkem společnosti přesycené informacemi a vizualitou všeho druhu, a v níž žijí lidé, jimž se paměť vlastního života mísí s dějinami všech médií, výrazových formátů a informačních akcelerátorů, má rozhodující vliv na proměnu malířského média, respektive na jeho autorské zacílení. Vědomě volíme procesuální slovo „zacílení“, nikoliv „cíl“, který by celý tento generovaný samopohyb znehybnil, zastavil a proměnil v cosi nepatřičně statického. Přestože je závěsný obraz statické médium, integruje do sebe zkušenosti pohyblivého obrazu a rychle šířených, konfigurativně utvářených a konstruovaných informací. U Petra Hajdyly je to strategie pohybu uvnitř malby, stejně jako zájem o mnohoznačný, těkavý obsah, který malířsky otevřené formy skýtají. Obraz slouží jako platforma pro halucinační experiment s banalitou figurace a předmětnosti, kterým je dodáváno nové, jiné ozvláštnění. Vizuální stereotypy, konvence a kódy získané z různých informačních zdrojů, které máme podprahově uloženy v podvědomí, Hajdyla aktivuje a přetváří prostřednictvím autorské barevné režie v nově konstruované příběhy. Důraz na svébytnou barevnost, která v sobě sdružuje rozpor vitálního temperamentu i apartnosti virtuálního světa, se stává filtrem pro šíření cizorodé, často až freudovské atmosféry (podobně jako u filmů Davida Lynche o všem nikoliv těch primárně temných) Jakoby vše notoricky známé podléhalo malířské apropriaci a bylo inverzivně parodováno. V halucinaci se mění i instalace Hajdylovy malířské výstavy. Procházíme jí jako psychoanalyticky předpřipraveným scénářem pro pseudo-rituál, v němž se postupně přes tekutost barevně posunuté věcnosti očišťujeme od nánosů vizuálních po-vědomostí (minulost, dějiny umění, autority malby) a dojmů (emoce), které nesou obrazy, abychom nakonec doputovali přes ironicky míněný rituál hazardní hry pro již zasvěcené (motiv kulečníku) do místnosti, která se celá, tak jak je, mění na fyzický vstup do samotného obrazu. Překročením prahu vstupujeme do jiné reality (nazvěme ji třeba HAJDYLUCINATION). Petr Vaňous, Praha, leden 2023 Text k výstavě HAJDYLUCINATION ve Výstavní Síni Sokolská 26, Ostrava Kurátor: Petr Vaňous, Milan Weber

Bára Alex Kašparová, Praha 2023: 34 000 emocí 11. 5. 2023 - 21. 7. 2023 ​ Petr Hajdyla (*1985) se narodil v Ostravě, aktuálně působí ve Straníku u Nového Jičína. Absolvoval v ateliéru malby Daniela Balabána na Fakultě umění Ostravské univerzity v roce 2010. ​ Vyprahlost, rozpínající se obava, ale i meditativně ložené bezčasí. Vnímáte ho? V obrazech, které výstava představuje, se objevují dva hlavní motivy – poušť a voda. Přestože je poušť symbolem podvědomí, symbolem místa, kde se člověk nečekaně setkává sám se sebou po překonání duševní prázdnoty, citové vyprahlosti a zdánlivé samoty, Hajdylova poušť budí dojem klidu, přestože studna je v nedohlednu a na dosah jsou pouze samé kaktusy. Do takových prostředí nás vtahují tři vystavené obrazy The Night Of No Worries, Dancing With Fears, The Following Morning. Scenérie ve fialovomodrém barevném spektru rozrušují akcenty růžové a oranžové. Povětšinou centrální kompozice pak poutá divákovo oko k figuře. ​ Série obrazů, která tematizuje právě poušť, začala vznikat v září minulého roku. Vyprahlost, nejistota i obavy byly pnutím, které autora nechaly do těchto krajin na plátnech vstoupit. Tahy štětce je ale dotvořil ve vyznění, ve kterém jeho existenciální obavy nabyly jakýchsi kontemplativních časoprostor. Specificky ireálný prostor, Hajdylovi vlastní, vábí svou klidovou rozvážností a vtahuje do zdánlivého osamění. Není ale na místě ustrnout v letargii, protože Hajdylovy pouště jsou krásné nejen vizuálně, ale hlavně – protože skrývají studnu. Z jedné scenérie lze volně popojet, třeba na skateboardu, do další, ve které už je voda hojně přítomna. Uchovává ji akvárium. Motivy akvária Hajdylu přitahovaly už od dětství. Byla to fascinace možností vytvořit si svůj vlastní malý a uzavřený svět plný života a krásy, který může díky správné péči prosperovat. Ale stejně tak, jako je nutné uzavřený ekosystém střežit pod kontrolou správných hodnot kyselosti i teploty vody, aby rostliny a ryby byly zdravé, je třeba opečovávat i vlastní nitro, osobní akvárium, které je pouze naše a sami jsme zodpovědní za jeho stav. Síla mysli je mocným hybatelem. A rozechvěje i strach, který nenechá rozepnout do opulentní šíře. ​ Hajdyla je konstantní lovec obrazových symbolů z reálného světa, které používá jako výchozí materiál pro popis vnitřních stavů člověka. Klid, minimalizace pohybu, hluboké soustředění a ztišení připomínající meditaci. A pak už jen pár chvil skutečného biologického uvolnění, které je tajným guilty pleasure snad každého z nás, kdy tělo nadnáší moře. Obraz Peeing In The Ocean tento moment naprostého zklidnění, kterému předchází vyčůrání se do moře, zachycuje. Naproti tomu takový moment muže koupajícího se v oceánu by francouzský filozof Gaston Bachelard, autor eseje Voda a sny, vydané v Paříži v roce 1942, vykládal ještě odvážněji – koupání v moři, jehož voda je podle Bachelarda rozpuštěnou ženskou substancí, je pro muže slastnou koupelí v této tekuté esenci mladé dívky. ​ Lidská bytost je prý schopna cítit 34 000 emocí. Radost a smutek, hněv a strach, důvěru a znechucení a překvapení a očekávání. Těchto osm emocí identifikoval už v 80. letech 20. století americký psycholog Robert Plutchik a uspořádal je společně ve svých protikladech do takzvaného kola emocí. Dle jeho teorie vytváří určité emoce smíšením nové komplexní emoce. Emocí, které přináší Hajdylovy obrazy, je určitě více než osm základních. Zahleďte se do obrazů, začněte emoce pojmenovávat a nechte se bez obav vtáhnout do Hajdylových imaginací, ve kterých má i strach jen fantaskní rozměr. ​ text: Bára Alex Kašparová Text k výstavě 34 000 emocí v Domě Radost v Praze Kurátor: Petr Hájek The Chemistry Gallery

Petr Vaňous, Praha 2022: NA TAHU Text ke katalogu NA TAHU Obrazy Petra Hajdyly překvapují na první pohled svou přirozenou vitalitou. Absolvent malířského ateliéru Daniela Balabána Ostravské university přistupuje k médiu malby jako k explikaci čisté radosti. Nachází v něm ideální nástroj k zobrazení neopakovatelných věcných a barevných konstelací, kterými je fascinován. Náměty se nacházejí všude kolem. Stačí k nim být vnímavý, respektive si tuto schopnost vnímání pěstovat a tříbit. Hajdyla prochází světem jako oslňujícím divadlem řetězících se hravých fenoménů, jejichž podmanivou podstatu se pokouší zachytit výrazovými prostředky malby. A nejedná se tu o pouhé „zachycení“ či přepis věcných stavů do „malířské iluze“, nýbrž o vytvoření obrazové situace analogické té, v níž je spatřován zdroj jakéhosi vitálního pohybu, jehož hostitelem může být sebebanálnější předmět (Modrá podrovnávka, 2020), sebezapomenutější kout světa (Zahradní 39, 2021) nebo třeba oblíbené místo spojené s procházkou či odpočinkem (Živý plot, 2020). Někdy je prvotním impulzem pro konkrétní obraz barevný vztah, jindy prostorová situace a ještě jinde křížení věcného stavu a konkrétní vzpomínky. Přehlédneme-li námětové okruhy autorovy práce, vždy se daleko více váží k otevřeným procesům, k událostem, k rozpohybovaným (dějově neohraničeným) narativům a rozehraným asociacím (Vývar Jana Zrzavého, 2020), nežli ke statické, rozuměj staticky konstruované obrazové scéně s jednotným časem a prostorem. Kdybychom si tento příměr podrželi, pak má Petr Hajdyla daleko blíže k okamžitému, intuitivnímu hereckému gestu improvizace uvnitř děje, na který se vnitřně plně naladil (Skate I, Skate II, oba 2020), nežli k replikování a variování naučených vizuálních frází či k budování nadčasového rámce pro přetížené, zdrcující a předem tušené obsahy. Je malířem spontánnosti. Bez předsudků a s jistou lehkostí přistupuje k malířské kompozici, jejíž osou se může stát stěna z včelích úlů (Modrianovy úly, 2021), starý tlející plot (Živý plot II, 2020) stejně jako skateboardová rampa (Rampa, 2016) nebo figura čistící venkovní bazén (Autoportrét, 2019). Tyto „momenty“ či věcné „registrace“ spouštějí dobrodružnou hru malířské dekonstrukce bez prioritních nároků na vážná či osudová sdělení. Spíše vedou autora a s ním náš zrak do samotné líhně vizuality, do prapočátků, kde z roviny bílého plátna se prostřednictvím barvy a tahů štětce (!) cosi zprvu nezřetelného figuruje a postupně se mění ve vzájemně rozpoznatelné vztahy a souvislosti, které se ale teprve ustalují, levitují v meziprostoru jako básnická obraznost, nálada, atmosféra (Hra, 2021). Jako kdyby se Hajdyla pokoušel sestoupit k základům vizuálního jazyka a inspiroval se podobně jako Christian Morgenstern v ryzím, ničím nezatíženém dětském vnímání, v jeho upřímně zkoumavé zvědavosti, která si sama pro sebe ověřuje skutečnost. Nepředpojatost a otevřenost pro jakákoliv náhodná setkání, tak by se dal ve stručnosti charakterizovat malířův přístup k obrazu, který se neustále ve své živosti proměňuje. Jinou skupinou obrazů Petra Hajdyly tvoří díla reflektující lehce ironicky samotné malířské nástroje, postupy a strategie. Rozkrývá tu svět „boje o výraz“ (Generál Pigment, 2020). Opět však s absencí jakéhokoliv tlaku či násilí. „Boj“ je tu překlopen do konfigurace uvolněných asociací, kde se potkávají čisté malířské skvrny jako nositelé spontánních emocí s archaickými atributy zbraní a vojenských uniforem vyvázaných z jakékoliv platné historie (Generál Terpentýn II, 2020). Scény jsou spíše odlehčeným vyzváním k následování zraku do tajů a tajemství malby, do nepopsatelně svobodné alchymie tvorby, z níž se rodí vše jedinečné a neopakovatelné (Generál v zahrádce, 2020). Včetně toho, co překvapuje samotného autora. Co je nepředpokládatelné, nečekané a právem zarážející. Zdánlivě zpřetrhané souvislosti, jsou pouze jinak nastavenými vztahy uvnitř obrazu. Malířské gesto proti iluzi prostoru, konkrétní místo versus paměť, určitý čas versus bezčasí. Společně ustavují okno do jiné dimenze, nežli je ta fyzikálně ověřitelná, změřitelná a spočitatelná. Podstata tohoto smyslového „líce“ vnímání má protipól ve struktuře vnitřních asociací. Právě toto dynamické provázání umožňuje Hajdylovi vstupovat do obrazových situací částečně vědomě a částečně mimovolně. Odtud ona sdružená osvobozená imaginace, která často promlouvá o meta-souvislostech vidění a myšlení (Sál předků, 2021). Důraz na barvu jako výsostně smyslovou hodnotu malby a zároveň nástroj popisu skýtá autorovi prostor pro zpřítomňování právě tohoto „víceznačného rozhraní“ mezi pevným světem předmětnosti a efemérním světem vědomí a představ, které se projevují také jako paměť nebo vzpomínka (Sál předků II, 2021; Boží koule, 2021). Takto vnímaný obraz do sebe integruje herní princip, který sám sebe okamžitě reflektuje, rozkládá a rozvíjí v dalších vazbách a možných souvislostech. Prioritou jsou potenciality uložené v souhře barvy a pohybu. Přesně to, co pro malířství otevřel modernismus ve vazbě na proměnu výrazových prostředků a co dále posunul postmodernismus ve vazbě na princip „jazykové hry“. V tomto směru - vztah barvy, kompoziční dynamiky a křížení odlišných a emancipovaných znakových soustav - lze vnímat malbu Petra Hajdyly na české scéně jako výjimečný fenomén, který může otevírat další prostor pro vývoj samotného média. Nezbavuje se totiž popisnosti, respektive vazby na předmětný svět, ale zvláštním způsobem ho rozpouští a proměňuje v tekutou, vyprávěcí konstelaci, v něco nestabilního, co bychom mohli společně s Gianni Vattimem označit za „umění oscilace“. Ovšem s tím rozdílem, že Vattimo v této souvislosti klade důraz na „zkušenost víceznačnosti“ jako na něco, co bezprostředně souvisí s vědomím vykořeněnosti potažmo s explikací smrtelnosti, zatímco u Hajdyly jde spíše o opojení vitalitou z pociťovaného „bezčasí“, sféry, která sama osvobozuje mladý autorský subjekt ze světa banality a vůči vykořeněnosti se staví jednoznačně inverzivně. To znamená, že samotnou „vykořeněnost“, jinakost, cizorodost, nepociťuje Hajdyla ze strany tvůrčího subjektu negativně jako smrtelnost či konečnost, nýbrž kladně, jako teoretický prostor pro nevyčerpatelnou svobodnou hru nevázané a vším prostupující imaginace (Cesta, 2018). V tomto směru má autor blíže ke kladně vnímaným principiálním základům digitálního věku, možná mnohem více, nežli si je sám vědom, nebo si připouští. Obraz se mu stává distanční modelovou situací, v níž je aranžován děj mimo reálný čas a prostor. Je to zastavený moment z „paralelního světa“, který si autor sám konstruuje (Hloubkoměr, 2021). Zároveň však do něho promítá a propisuje své smyslově založené emoce a autentické prožitky reálných situací a vztahů. Pokud mají vážnější povahu, zůstávají spíše skryté, zakódované v samotné malbě, pokud mají čistě smyslovou povahu, proměňují se v měkce ironickou distanci a latentní humor (Zahradnice, 2020). Hajdylův obraz nabízí možnost poznání specifické vnímavosti nejmladší malířské generace, kterou reprezentuje jiný, sdružený přístup k samotné vizualitě. Obraz je paušálně osvobozen od existenciální tíže (Úroda, 2019; Jakub na sympozium, 2020). Určitý selektivní výsek zkušenosti, jež ovšem postrádá jednoznačný stín, je tu ale zachován jako spínač obrazotvornosti a zdroj opakované fascinace viděným či spatřeným. Tady vzniká motivace také k tomu reflektovat samotné médium malby v její zakládající, konstituční rovině, tj. ve vztazích uvnitř obrazové plochy. V okamžicích, kdy se nejprve polarizují a posléze totalizují narativy složené z malířských tahů, skvrn, přepracovaných znaků a významově předsazených symbolů (Propolis, 2019; Včelař, 2019; Neklidná klasika, 2020). Každý tah štětcem tu odpovídá složitě rozehrané a především osobně prožívané šachové partii. Každý obkličuje čistotu a prázdnotu bílého plátna, aby společně vydaly svědectví o tom, že ani v době digitálních médií a sociálních sítí není a nebude mrtvá malířská sensitivita a analogické médium obrazu. Vedou totiž společně k přímé sebereflexi smyslového vnímání jako ničím nenahraditelné fyzické činnosti (antropologické konstanty) propletené s dobrodružstvím jedinečně prožitého hledání, testování, zkoušení. Udržují přítomnost autora prostřednictvím celého arzenálů malířských nástrojů uvnitř tvůrčího procesu, kde, v první linii, rozvíjí přirozenou rezistenci vůči prázdnotě všech opakujících se mechanismů. Malba je tak vlastně permanentní mobilizací proti odcizování smyslové percepce a proti jejímu rozpojování s fyzickým bytím. S každou další generací je malba proto vždy opět a vždy jinak „na tahu“. A znovu rozehrává novou, v čase odlišnou tvůrčí partii. Jako právě nyní Petr Hajdyla. Petr Vaňous, Praha, leden-únor 2022

Jaroslav Michna, Dům umění Opava, 2021 Text k výstavě Je v tom víc lehkosti, než tíhy. Petr Hajdyla je malíř, jehož výtvarná imaginace je prozářená barvami. Z jeho pláten čiší velice živá energie, která se ale ráda odpoutává od popisné transkripce a nabývá spíše ireálných až psychedelických poloh. Jako by si barevná skladba obrazů žila tak trochu vlastním životem. Malba neskutečných, řečeno rétorikou dějin umění, expresivních barevných valérů může upomínat na fakt, že vidění, jakožto smyslové poznávání světa není objektivním fenoménem už jenom proto, že se nelze vtělit do druhého člověka a ověřit si, že hodnoty vlnových délek, kterým říkáme barvy, vnímáme všichni stejně. Hajdylovy výtvarné postupy jako by se tímto principem řídily a bez ostychu nám nabízely zcela svobodnou barevnou interpretaci sklizených lilků, oblaků, včelích úlů, „skejtů“ nebo U-ramp. Zmíněný výčet již tak trochu poodkrývá autorovu námětovou orientaci, která se zdá být na první pohled široká a nekonzistentní. Osciluje mezi městem a venkovem, mezi interiérem a exteriérem, mezi aspektem figurálním a nefigurálním. Při hlubším ponoru ale přesto vykrystalizuje jednotící motiv. Ten neleží v rovině konkrétního námětu jako spíše v náladě. Hajdylovy obrazy totiž všechny krouží kolem pocitu záhadné nepřítomnosti lidských aktérů. Nachází se na nich předměty a kulisy lidské činnosti, explicitně přítomný a malbou zjevovaný člověk ale povětšinou schází. Poodešel ze „záběru“ odpočinout si po sklizni, unavený a rozbolavělý z věčného padání a vstávání z jízdy na skejtu už šel domů, prázdný džbán na stolku čeká na procházku ke studánce, lehátko napůl již potrhané zeje ve vzduchoprázdnu u vypuštěného bazénu, kulečníkový stůl s rozehranou či ještě nezapočatou partií tiše stojí a čeká hráče… Kurátor výstavy: Jaroslav Michna

Martin Mikolášek, Ostrava 2019: Pro-polis Zatímco Petr Hajdyla v době svého absolutoria (2010) v ateliéru malby prof. Daniela Balabána na Fakultě umění Ostravské univerzity obrazy zahušťoval komplikovaně vrstveným množstvím rozličných útržků reality, v posledních několika letech směřuje k námětově sevřenějšímu a soustředěnějšímu projevu. Pohrává si s inspiracemi vycházejícími z konkrétní reality, ze vzpomínek či zážitků, které často posouvá až na samu hranici absurdna či surreálna. Tato pro Petra Hajdylu tak typická syntéza reálných motivů s amorfně abstraktním jazykem vede k tomu, že jasné se rozpouští v mlhavém a mlhavé získává nádech tajemna. Každý z námětů (např. zahrada a výpěstky z ní, včelí úly) není jen pouhou reminiscencí reálného prožitku. Autor se prostřednictvím své malby ale i slov-názvů-náznaků, kterými své obrazy fakticky a pro něj opět zcela typicky dotváří, snaží o transformaci a zobecnění svých prvotních motivů a inspirací. Zobecněním a symbolizací se tak jeho obrazy proměňují v alegorickou malířskou meditaci o podstatě tvorby, respektive umění a jeho roli, kterou má sehrávat v lidském společenství. Malby, které takto vznikají, nemůžeme proto vnímat jen jako privátní meditace, ale jako vážnou promluvu či autorský apel. Nepřekvapí proto, že s vědomím těchto vazeb a konotací se Petr Hajdyla, držitel výtvarné ceny Rudolfa Schlattauera pro rok 2016, rozhodl nazvat svou výstavu (2019) v Galerii současné malby v NDM v Ostravě „Pro-polis“ tj. nejen odkazem označujícím včelí tmel, ale přeneseně i vyjádřením svého přesvědčení o tom, pro koho je vlastně každá veřejně prezentovaná umělecká kreace primárně určena – přeci „pro obec“. Petr Hajdyla dovede svými obrazy navodit úžas. Z obyčejné vázy se na jeho obraze stává vesmír rozehrávající otázky plnosti a prázdna, z hovězí kližky vzniká pod jeho štětcem pohoří, k němuž se slétají rogalisté. Polštář se v Hajdylově obraze bělostně a zlatě skvěje v modré hlubině jako útes, lákavý a nebezpečný. Tajemství, věci napovězené, ale nedopovězené v jeho malbách lákají k imaginaci a interpretaci. Podivné, předpotopní krajiny, výlet do pravěku se v malířově obraze komplikuje nálezem vlastního obrazu. Chronologický čas jako by byl rázem popřen a co se na onom nalezeném obraze zračí? Snad ne“ In Arcadia Ego“, – naštěstí to ví jenom Petr a my si můžeme nalézt vlastní obraznost. Text k výstavě Pro-polis v Galerii současné malby v Ostravě, Martin Mikolášek, Ostrava, 2019

bottom of page